Žrádlo do koníka

Můj kolega v kanclíku je studnice nepřeberných praštěných nápadů a prototyp chlapa, který k doktorovi nejde, dokud je schopen ještě vnímat svět kolem sebe.

Poslední dobou trávil večery u notebooku a ještě v jednu ráno rozesílal informacemi nabité e-maily na nejrůznější kouty firmy. Do práce začal chodit s lehce růžovým bělmem, které přešlo do očí "červených jako králík". Nad radami kolegů jen mávl rukou a řekl, že to bude za chvíli dobré. A pak se mi pochlubil, že už to začal léčit a má na svou bolístku kapky. Jedním dechem dodal, že jsou to kapky, které koupil kocourovi, když měl problém se spojivkami.

A ono se to neléčilo. Překvapivě, že? Seděla jsem jedno odpoledne v kanceláři proti němu a dívala se, jak si mne oči a slzí. "Co ty kapky?" zeptala jsem se kontrolně. "Jo, to bude dobrý. Včera večer jsem přestal vidět na levý oko, ale ráno už to bylo zase dobrý," začal se chechtal, jak kdyby to bylo normální. "Už mi ale začínají docházet, tak doufám, že se to zlepší brzy," zvážněl trochu. Červené oči na jednáních jsou celkem nápadný rys a o jeho zdraví se začali obávat i ostatní. Asistentka mu dokonce přinesla kapky lidské. Ale nezabraly ani tyto.

A pak kolega přišel s tím, že se stavoval u souseda a má od něj nějaká antibiotika, která zaručeně zaberou. Nikdo neví, co měly tyto léky napravovat v rodině z vedlejšího baráku. Všem ostatním půjčované léky naháněly husí kůži, ale kolega byl opět nadšený, že toto je určitě ten pravý lék. Hlavně aby nemusel chodit k doktorovi.

A pak se to stalo... Deus ex machina, která měla podobu jeho manželky. Nevydržela poslouchat, jak střídavě nevidí na jedno oko a pak na druhé, a podařilo se jí vyhnat ho k lékaři. A s takovým magorem sedím v kanceláři.

Přišla jsem v pátek ráno do práce, vyslechla si standardní otázku kolegyně: "Jakpak ses měla včera večer?" a vysypala na stůl hrst drobáků. Pár mincí se mi přilepilo na dlaň a musela jsem je setřást násilím. Toto naštěstí uniklo otázkám té, co se mnou sdílí kancelář.

Od nového roku držíme s přítelem něco jako dietu. Pro práci ale potřebujeme dostatek sacharidů, to je vědecky dokázáno. Občas se tak stěží vyhneme návštěvě automatu se sladkostmi v přízemí. Drobné hříchy jsou určitě povoleny. Jenže já jsme aktuálně trpěla nedostatkem drobných. Vždy jsem na lákavě podsvětlenou výlohu s cukrovinkami jen mlsně koukala a po několika minutách šla smutně pryč. Přiteli jsem doma vyprávěla své trápení a dožadovala se nápravy. Zároveň jsem ve srandě nastínila možné řešení: "Kdybych zašla za "Panem prožívajícím krizi středního věku" a svlékla si jenom svetr, tak by mi určitě něco na sladkosti přispěl. Jen pár korun." Přítele už tyhle řeči nijak nepřekvapily a vše mi rázně zakázal.

Následující den ráno, když mě dovezl do práce, mě požádal, abych mu podala jeho batoh. Chvíli v něm pak hrabal, vytáhl peněženku: "Nastav ruce." Rozevřela jsem dlaně a najednou se mi do nich začaly sypat drobáky. Peněženku převrátil až když nemělo co padat. "Aby ses nemusela svlíkat cízím. A kup si něco dobrýho," a dal mi pusu. Na dalších pár hodin jsem měla o úsměv na tváři postaráno.

Stáli jsme u vody a hypnotizovali mobil, až se objeví magický čas 00.00. Dívali jsme se na salvu ohňostrojů a kroutili hlavami vpravo a vlevo, aby nám něco neuteklo. Když jsme měli dopitý první kalíšek šampaňského, vytáhli jsme vrchol večera – lampión štěstí.

Nejprve jsme jej museli trochu doupravit, protože na něm bylo slepeno více než ve skutečnosti mělo být. Zapálili jsme jej a pak jsme ho soustředěně vypustili. Přání jsme si tajně každý za sebe řekli až když stoupal k nebi. Krásně se několik minut vznášel. Po chvíli už z něj byla jen malá tečka nad našimi hlavami.

A začala jsem s hláškami optimisty typu: "Nám to sem spadne k nohám." Místo hořící tečky jsme z něj už tou dobou viděli jen rychle se pohybující obrys. Pak přistál. Ne o kilometry dál, ale opravdu jen kousek od nás. Hádala jsem, jestli se válí na kurtech nebo na zahradě penziónu. Nastěstí jsme na něj nenapsali naše jména a telefonní čísla, ani žádné erotické fantazie, takže nehrozilo, že by nás někdo podle lampionu identifikoval. A přes plot se mi v té zimě lézt nechtělo.

Dopili jsme pomalu naše kelímky a vyrazili jej hledat. Ležel na příjezdové cestě k jednomu soukromému pozemku. A protože tam měli i popelnice na tříděný odpad...

Naše přání a sny na rok 2012 skončily v tříděném odpadu.

Za dnešek mám poznamenané dva postřehy z práce.

Personální ředitelka byla na jednom jednání s obchodníkem, které se neslo v odlehčeném duchu. Obchodník si stěžoval, že se mu od doby, co je u nás ve společnosti zaměstnaný, zhoršil handicap (golfový). Personální ředitelka mu na to jen řekla: "No to je dobře." "Já se u pohovorů všech v obchodu ptám, jaký mají handicap. A pokud je to pod deset, tak u mě už skončili. U takových je jasný, že už se věnují více něčemu jinému než práci," prozradila tajemství kritérií pro posouzení obchodníka, který postoupí do dalšího kola a toho, kdo vypadne.

Dále zjišťovala u jednoho obchodníka, který byl nedávno přestěhován k nám do naší hlavní barabizny, jak se mu u nás líbí. "Líbí, to jo, jenom když sedím na židli, tak sjíždím k oknu," zasmál se. Kvalita baráku je nesporná, asi kromě toho, že se rozpadá, je i nakřivo.

Už je to pěkná doba, co jsem se tady na mém internetovém písečku objevila naposledy. Pracovala jsem, nejen v rámci mé pracovní doby, ale i po večerech a o víkendech. Bylo ale i pár okamžiků, které byly jedinečné a krásné ...

V práci jsem včera postávala na chodbě a dívala se na jakési certifikáty, které byly vystavené na zdi. Přikradla se za mnou tiše jedna kolegyně: "Už máte termín?"

Zamrkala jsem do všech stran a přemýšlela, jestli jsem těhotná a jaké datum mi doktor stanovil. Pak jsem se znovu podívala na ony certifikáty z auditů a docvaklo mi to: "Ale ten audit byl už přece před měsícem."

"Svatby," uvedla mě do reality lehce zaskočená kolegyně.

"Do háje, já se budu vlastně vdávat," vynadala jsem si, že zapomínám na tento základní fakt. Pořád mi to ještě nedochází.

Měla jsem toho za poslední dobu v práci až nad hlavu. Místo poklidných večerů u sklenky vína jsem si za parťáka vybírala obvykle počítač, Word, Excel,...

Nedá mi to a teď se i přes víkend vrátím v myšlenkách k práci. Vrtá mi v hlavě jeden nesvár, který řeší mí dva kolegové. On je náš novopečený šéf, Hugo. Ona je jeho po několik minulých let spolusedící z kanclu, Hanka. Já se pořád cítím v zaměstání tak trochu jako nováček a neumím se stoprocentní zárukou kvality posoudit, co se dělo, než jsem nastoupila, a jaké to bylo dříve. Vím jen, že Hugu má s Hankou poslední dobou nepěkné konflikty. Když ještě sdíleli společnou kancelář, tak byl její zvýšený vyčítavý hlas slyšet přes stěnu až k nám. On snášel téměř tříhodinové výlevy Hančiných stížností, obviňování a vysvětlování. On byl v tom vodopádu slov slyšet jen sporadicky. Podezírali jsme ho, jestli ji ještě vůbec poslouchá. Ale jinak to asi nešlo, když jsme se toho otravného nadávání nemohli z našich hlav zbavit ani my za zdí.

A pak Hugo povýšil. A Hanka je teď jeho podřízená, stejně jako já. A hádky, diskuze, monology, obviňování pokračují dále. Dokonce začínám bývat jejich svědkem na vlastní oči a uši. Není mi to ani trochu příjemné. Sedím třeba v kanclu, něco s Hugem řeším. Hanka tam vlítne, protože zaslechla, že tématem diskuze je něco, co by se jí okrajově mohlo dotknout. Vletí do kanclu a začne do něj hučet svou písničku. On občas zareaguje. A já tam jen sedím a je mi trapně něco říct, protože potom by se možná vodopád nadávek mohl snést i na mě. Bojím se mlčet, pak vypadám jak ubožák bez názoru. A zase je mi trapně. Každá možnost je prostě špatná.

V pátek jsem byla použita v rámci takovéto jedné přestřelky i jako štít. Ona se odkazovala na to, že podobný problém jako má sama, mám i já. A já jsem nedokázala zase nic říct. Ten rozdíl ale je v tom, že já mu ty problémy nemlátím o hlavu, ale slušně dojdu a navrhnu řešení. V pátek doslat kupříkladu čočku za to, že jí nenabídl odvoz na autobus, nepozval ji spolu s námi běhat, neví, kdy bude příští týmový meeting, Hanka musí nosit těžký batoh a přejíždět po Praze na meetingy a pak ještě jedna čistě pracovní věc. Poslední bylo téma na dvě hodiny dohadů a jejích výlevů. Ostatní si vystačilo s patnácti minutami.

Když jsem tyto příběhy líčila příteli a pak doma rodičům, zazněly dvě stejné teorie: "Neměli ti dva spolu něco?" Ona je nezadaná. On je ženatý, dvě děti. A já si tuhle variantu neumím a nechci představit. Nenapadá mě ale bohužel jiný důvod, proč by si zrovna on takto nechal srát na hlavu.

Po obědě ke mně do kanclu nakoukl kolega Hugo. Byla jsem zahryzlá v banánu. A on hned vycouval, že se jen stavil, aby mi řekl "ahoj". Dožvýkala jsem a dveře se otevřely znova. Tentokrát kolega rovnou vstoupil a zavřel za sebou. Nechápala jsem, ale jen zvesela koukala v očekávání, co přijde.

"Vítek dneska odchází," spustil rovnou bez okolků. Já jsem napůl vytřeštila oči. "Jen abys věděla. Ono tady teď bude chodit procesí z personálního, tak aby ses nedivila, proč." "A on sám nebo je odejit?" zeptala jsem se poté, co jsem vrátila spadlou bradu zpátky na své místo. "Vyhodí ho. Byly stížnosti, že nic nedělá, všechno mu trvá. A to z více míst. Dostane šest výplat," pousmál se kolega na krátký okamžik, asi při představě té částky. Zavzpomínala jsem, že jsem tyhle stížnosti slyšela i ze strany mých kolegů. Ne že bych sama věděla, co kolega ve skutečnosti celé dny zalezlý ve svém kamrlíku dělá.

"No ale počkej. On už to ví nebo ne?" zeptala jsem se nějak nejistě, protože se mi v jeho projevu pořád míchaly budoucí časy s přítomnými a minulými. "A kolik je hodin?" zeptal se mě dost překvapivě. "Půl druhé," zkoukla jsem obrazovku počítače. "Jo, tak to už se to dozvídá," objasnil mi situaci. A tak jsme rozhovor nějak smutně dokončili.

Schválně jsem si pak otevřela dveře, abych měla přehled. Do deseti minut tam začaly opravdu chodit paní/slečny z personálního. A pak najednou ve dveřích stál zničehonic onen kolega: "Ahoj, já tady končím, tak jsem se přišel rozloučit." Usmíval se, vypadal šťastný. Pak mi dal do rukou kávu. Prý se mám o ni podělit s ostatními. Nikoho jiného už v dalších kancelářích na rozloučení nepotkal. A pak zase zmizel.
Za dalších pár minut jsem už slyšla jen zamykání kanceláře, klapání podpatků personalistky a naposledky koutkem oka zahlédla kolegu a aktovkou a zabalenou ruličkou jakýchsi papírů.

Konec.

Vyhazuje se dokonce rychleji než do hodiny. Začíná to u nás být veselé, možná ale v ironickém slova smyslu.

Respekt personalistkám. Z bývalého zaměstnání si pamatuji, že nevyhodili ani největší flákače. Spíše kolem nich tančily po špičkách. Respekt.

Do kanceláře mi vletěl předposlední aprílový den kolega Hugo a nezvykle za sebou zavřel v rychlosti dveře. Něco takového udělal za celou dobu jen jednou, a to když mi přišel potajnu říct, že náš kolaga bude odejit. Reálně byl personalisty ve skutečnosti doprovozen k východu do třiceti minut od chvíle, kdy mi to kolega řekl.

A ani teď to nebylo nic potěšujícího. Tentokrát se nadechl a oznámil mi, že z našeho týmu odejde na vlastní žádost jedna kolegyně, Hanka. Nechápala jsem. Byla živá, veselá, pracovala sice hodně včetně přesčasů, nadávala občas na práci, ale vše naprosto v normě. Projevy stejné asi jako u každého jiného člověka u nás v oddělení/firmě. Když jsem s ní mluvila v pátek, tak ještě plánovala, jak udělá tohleto a pak támhleto, dá si meeting s tím fešákem ze druhého patra, nechá si nainstalovat znovu wokna... A teď najednou měla končit. Zničehonic. A teď se sebe ptám, proč mi to oznámil kolega a ne ona.

Hugo ještě smutně připustil, že budu muset převzít její projekt, na kterém pracovala. Doptávala jsem se na důvody, proč by to dělala, protože mi to nešlo do palice. "Nesouhlasila s tím, že bude organizačně teď pod jiným oddělením a no... už to mezi námi poslední dobou nefungovalo. Nevšimla sis toho?" připustil i část vlastní viny. "Tak slyšela jsem mezi vámi nějaké výměny názorů přes ty prosklené dveře. Moc netěsní," špitla jsem nejistě a stydlivě jsem se pousmála. Byla jsem přistižena, že jsem slyšela některé z jejich hovorů a na chvíli se zacítila za tohle trapně.

Seděla jsem na židli a pořád jsem nechápala, jak se mám v takové chvíli chovat. "Prostě už spolu nemůžeme dále spolupracovat a nechce, abych jí šéfoval když teď navíc odchází i náš manažer Bill," dovysvětlil mi i zbytek. "Byli jsme dnes už i u Billa, ale je rozhodnutá jít," rozmetal poslední kapky naděje. "A to končí hned?" pouštěla jsem z hlavy zbylé útržky svých myšlenek. "Ještě se tady v pondělí ukáže, znovu se sejdeme s Billem, ale asi pak už ne. Ona to tak chtěla. Co nejdříve," zakončil smutně. "A to už je jako definitivně rozhodnutá?" zeptala jsem se už jen aby nebylo ticho. "Jo," utrousil suše. Pak jsme ještě řešili zapojení jiné kolegyně do našich úkolů a ještě otázku, jestli by případně mohl dát výpověď i můj spolusedící. S odvoláním na manželku na mateřské a děti na krku jsme usoudili, že výpověď nedá. Pokud by šel i on, jsme už jen dva. A pak Hugo odešel a říkal, že musí jet na meeting mimo Prahu. Popřál mi hezký víkend a zmizel jak pára nad hrncem.

A já jsem tam jen tak seděla, nic jsem nedokázala dělat, jen jsem tak koukala do stropu, z okna, na zeď... Byla jsem vyřízená. Neuměla jsem si představit, jak převezmu celý projekt, na kterém dělala ona. Jsem tam sotva čtvrtý měsíc, co já můžu tak zvládnout? A nechápala jsem, jak tam bez ní budeme fungovat. Pak jsem si postěžovala příteli. A ten po pěti minutách vznesl otázku, která mi v hlavě pořádně zahlodala: "Není to celé jen apríl?" A bylo vymalováno. Byla jsem v koncích... Vlastně pořád ještě jsem. Přemítala jsem zprava doleva a pak si přehrávala znova zleva doprava rozhovor a nemohla jsem se vyhrabat z toho, jestli je to lež nebo pravda.

Po několika hodinách jsem našla odvahu a napsala samotné kolegyni Hance. Její odpověď mi ale nepomohla ani o kousek. Bylo to takové neutrální... Byl v té zprávě obsažený jakýsi příslib, že v pondělí přijde normálně do práce. Moje SMS otázka, jestli to celé nebyl jen nějaký blbý aprílový žert, zůstala nepovšimnuta. Ještě to ve mně potom začalo hlodat více. A hlodalo celý víkend.

V pondělí kolegyně přišla do práce, jen se tam mihla. Poté dorazila informace, že bude týden na neschopence. Hugo přišel a opět zavřel dveře. Kolegyni odmítli na personálním vyhodit a dali jí týden na rozmyšlenou.

Tento příspěvek není dopsaný. Nevím, jak to dopadne. V podnělí se mi buďto všichni vysmějí a Hugo získá bod za pěkný vtípek nebo se nestačíme divit.

Dnešek měl být podle plánu poklidný. Přesto se našlo pár okamžiků, které mě probudily z nudy, rutiny a nedělní pohody.

Před jedenáctou jsem se s velkým přemlouváním vykulila z postele, abych se pustila do tvorby nedělního oběda. Při plánování jídelníčku jsem v pátek ale zapomněla na jeden podstatný detail. Zjistila jsem, že nemáme doma šťouchátko na brambory. Když jsem smutnou novinu oznámila příteli, byl pohotový. "Tak si ty brambory vyfotíme a dáme je na Facebook, abychom je mohli šťouchat," našel rychle řešení a mi dalo chvíli zabrat než jsem jeho poznámku pochopila.

A tak jsem s postupujícím časem vyhládla a začínala se těšit na zbytek sobotního oběda, který se ještě krčil v lednici. Představila jsem si tu chuť a sbíhaly se mi sliny. A pak se příteli rozezvonil mobil. Co dělat, když kolem dvanácté v neděli zavolají známí, jestli se tak do dvaceti minut můžou stavit a jestli nám to nevadí. Nadávala jsem celou dobu, co jsem do sebe narychlo cpala lasagne, které jsem připravila večer předem.

Za dvě hodiny jsme byli zase sami a rozhodli se vyjet mimo přelidněnou Prahu. Zabralo nám to trochu balení a pak jsme vběhli do garáže. Když se v podzemí rozsvítilo světlo, zůstali jsme tak trochu zírat. Za zadkem našeho brouka nám stálo zaparkované cizí auto. Vypadalo to pro nás na odjezd beznadějně. Obešli jsme cizácké auto několikrát dokola, hledali nějaký lísteček, na kterém by bylo telefonní číslo, na které bychom zavolali a pan řidič by si přiběhl s omluvou přeparkovat. Bez úspěchu. Viděla jsem naštvaně další neděli strávenou zavřená v bytečku někde v Praze. Pak mě začalo přepadat zoufalství a hledala jsem způsob, jak jinak přivolat majitele. Řešení jsem viděla v tom, že bych mu do něčeho kopla, praštila... Třeba by vyletěly i airbagy... Přítel se místo takovch blbých nápadů zapřel za auto a ta bestie se pohnula. Zatlačil znova a odsunul ho naprosto lehce o kus dále. "Slyšel jsem, že se tak někde na sídlištích parkuje. Když už je první řada plná, tak se vytvoří druhá tak, že nezatáhnou ruční brzdu a ostatní ho jenom odtlačí, kam potřebují," poučil nás naivky.

A nakonec to vlastně všechno dobře dopadlo. Až na tu skrvnu na televizním stolku od protékající vázičky.

Náš byt v sobě má jisté zvláštní kouzlo. Přichází nepozorovaně, ale nakonec k tomu dojde.

Při seznamování s obyvateli vedlejšího bytu zaznělo, mimo jiné, kde pracovala naše sousedka. Řádně jsme ten večer popili a zapomněli, kde byla zaměstnaná předtím, než nastoupila na mateřskou, ale samozřejmě i na spoustu dalších věcí. Když jsem ale nedávno podepsala pracovní smlouvu, něco mi začalo vrtat hlavou, a doptávala jsem se přítele, jestli si nepamatuje, co tehdy říkala sousedka, když jsme se byli představit. Shodli jsme se, že jsem nastoupila do firmy, odkud ona odešla pečovat o drobka.

Dnes jsme nastoupili, jako každé ráno, na autobus. V polospánku jsem se zadívala na ostatní cestující. Mezi neznámými tvářemi jsem zmerčila i jeden obličej, který mi někoho připomínal. Rozmrkala jsem ospalé oči a zaostřila. "Není to ten, no ten?" dloubla jsem do stejně unaveného přítele. Přisoudili jsme obličej bývalému majiteli bytu, od kterého jsme ho kupovali. Asi nás ale nepoznal. Dojeli jsme nepoznáni na konečnou a vydali se do rachoty. Přitel mi po příchodu do práce hlásil, že se s tím pánem z autobusu pronásledovali až ke kiosku se zdravými nápoji před pracovištěm drahého. Pak ho prý ztratil z dohledu. Večer doma jsem do něj ale dloubla, jestli náhodou nepracuje taky u nich. "Neeee," bránil se, ale i přesto nastartoval Intranet, aby si to ověřil. Opravdu tam byl někdo stejného jména. "Náhoda," říkal si přítel. Ale nedalo mu to. Vzpomněl si, že někde viděl i článek, kde se psalo o někom toho jména, ale nespojil si to s majitelem. Znovu ho dohledal a měli jsme jasno. Člověk, od kterého jsme kupovali byt, pracuje teď ve firmě, kde je i můj drahý.

Je pravda, že říkali, že ten barák, do kterého jsme se nastěhovali, má nějakou zvláštní sílu. Podle pověr to platilo na plození dětí. Kdo se nastěhoval, do roka byl v očekávání. Možná ale tou dobou jen něco přimíchávali do vody. A naštěstí už přestali, protože už to rok je a já nejsem ani těhule, ani hormonálně dítě nevyhlížím.

Ještě si ale počkám, co se bude dít dále a jak se budeme s jinými rodinami přibližovat. Snad nebudu mít tři děti...